Trochu z jiného úhlu se podívala na problém sdílení hudby na internetu organizace PRS for Music. Ta si vypracovala studii o P2P sítích, v níž došla k závěru, že tyto – tak často pronásledované – sítě nejsou ničím jiným než dalším způsobem vysílání a rozšiřování hudby, čímž se podobají například rádiu. Hudba, která se na těchto sítích mění, je prý zároveň také tou všeobecně nejpopulárnější v daný okamžik. P2P sítě tak jen zrcadlí komerční úspěchy určitých interpretů. Ti tak jako tak vydělávají balík a nemusí je mrzet, že se jejich produkce šíří i jinými způsoby, za které přímo nedostanou zaplaceno, ale které mohou vést ke zvýšení jejich popularity a tím dalšímu přílivu financí.
Ze studie také vzešlo, že jen málo lidí hledá nepříliš známé interprety. Jednoduše proto, že se jich dost neprodalo, a tak nejsou populární. Nabídka je tak velká, že většina lidí raději rezignuje na její probírání a vyhledávání hudby, která by se jim třeba mohla líbit. Namísto toho se řídí doporučeními trhu či přátel. Ale jelikož P2P sítě přece jen nic nestojí, je tu možnost, že si někdo zapadlé skupiny přece jen všimne a její popularitu rozšíří. Nejprve sice na bázi, ze které kapela nic hmotného nemá, ovšem s tím opět vchází ve známost a dostává se i do komerčního světa, kde má šanci vydělat. Autoři studie tak mají za to, že „filesharing“ dělá z populární hudby ještě populárnější. A za to by měli být interpreti vděční, nebo ne?
Zdroj: BBC
