Nintendo Wii, fantastická konzolová revoluce a první zástupce opravdu nové herní generace. Tak se alespoň konzole od Nintenda představila v prvních měsících svého uvedení. Jak si ale stojí teď? Za dlouhé čtyři roky na povrch vyplynula celá řada velmi nepříjemných faktů, které nemůžou přebít ani všechny party hry světa.
1. Multimediální impotence
V roce 2006, kdy Nintendo Wii spatřilo světlo světa, se konkurenční Microsoft a PlayStation 3 předháněli v tom, kdo bude nové domácí multimediální centrum. Xbox 360 si výborně rozumí s domácí sítí, která je složená z počítačů s OS Windows. Vaší domácí sbírku videí, fotografií a hudby tak můžete mít k dispozici na velké obrazovce, kdykoliv se vám zachce.
Překvapivě dobře si s Windows rozumí i PlayStation 3, který si navíc poradí i s přehráváním Blu-ray filmů, včetně těch nejnovějších s podporou 3D. PS3 i Xbox 360 také bez problému přehrají video ve formátu DivX.
A jak je na tom Wii? Nijak. Na trhu snad neexistuje multimediálně impotentnější konzole. Wii nemá problémy s konkrétními formáty, nepřehraje jednoduše nic. Jediný kodek, se kterým si Wii nativně poradí, je MJPEG. Zapomeňte také na jakoukoliv konektivitu, přesto, že má Wii wifi modul. Wii vám nepřehraje dokonce ani klasické DVD Video (mpeg 2). Jediný důvod při tom je, že si v Nintendu usmysleli, že vám to prostě nedovolí. Hardwarově je Wii schopné video DVD přehrávat perfektně, jak ukazují některé homebrew přehrávače.
2. Kde jsou hry?
Jednoznačně největším problémem Nintenda Wii jsou hry. Tedy to, čemu si hráči za posledních dvacet let zvykli říkat hry, tedy něco, co se ani vzdáleně nepodobá divokému desetiminutovému křepčení před televizí.
Na začátku je třeba říct, že Nintendo se snaží a jeho 1st party hry jsou skvělé. Super Mario Galaxy nebo Metroid Prime 3 patří dokonce k tomu nejlepšímu ze současné konzolové generace. Problém je v tom, že je to málo. Jedna až dvě tříáčkové hry od Nintenda ročně náruživého hráče nemají šanci uspokojit a situace kolem 3rd party titulů je čím dál tím horší.
Příkladem za všechny je velkolepý pokus Warrena Spectora, který pro Disney Interactive vytvořil výbornou hru Epic Mickey. V čem je problém? Hra je už několik týdnů na trhu a v době, kdy by měla trhat prodejní rekordy, se nedostala ani do první padesátky. Šance, že si na sebe vysokorozpočtová kvalitní hra na Wii vydělá, je mizerná a do podobně riskantního podniku se nikomu nechce investovat. A co nám na Wii zbývá? Zástupy na rychlo splácaných kolekcí miniher a videoherní paskvily.
Tragicky je na tom Wii i z hlediska multiplatformních titulů. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele by to mohlo vypadat, že ani majitelé Wii nejsou o největší pecky ochuzeni. V drtivé většině případů ale Wii verze nemá s tou pro PS3 a Xbox 360 společného nic kromě názvu a jedná se o levně a narychlo spíchnuté rychlokvašky pochybné kvality (světlou výjimkou je poslední Call of Duty).
3. Hardware – o generaci pozadu
Ještě v době euforie z pohybového ovládání přišel šok z grafického výkonu nové konzole od Nintenda. Korunu všemu nasadil hlavní designér Nintenda Shigeru Miyamoto, který v roce 2006 prozradil, že hardware Wii je v podstatě identický s GameCube, včetně výkonu grafické karty a procesoru. Wii je tedy hardwarově slabší než původní Xbox, který vyšel v roce 2001.
Výsledek má majitel Wii na talíři pokaždé, když si konzoli zapne a rozhodne se, nedej bože, hrát nějakou hru. Na HDTV, která je dnes alespoň pro hráče standardem, všechny Wii hry vypadají jako zubatá puzzle. I kdyby se s vysokým rozlišením Wii popralo, vizuální dojem většinou dokonale zabije archaický 3D výkon grafické karty. V kombinaci s nízkým rozpočtem většiny titulů na Wii je tak výsledek ještě poznání horší, než nabídla předchozí konzolová generace v čele s PlayStation 2.
4. Online hraní
Microsoft je na vrcholu konzolových online služeb se svým Xbox Live, Sony v těsném závěsu s PlayStation Network. A kde je Nintendo? Online služby Nintenda nemají ani žádný název, což je nejspíš v pořádku, protože je to neskutečná bída. Asi nejlépe fungující službou je Virtual Console, což je obchůdek digitální distribuce, kde si můžete koupit staré klasiky pro NES, SNES, ale i Nintendo 64. K hraní starých her ale většinou budete potřebovat Classic Controller nebo ovladač Gamecube.
Na rozdíl od Xboxu 360 je pro Wii zdarma k dispozici i prohlížeč Opera. Ten je ale v porovnání s dalším konkurentem, prohlížečem PlayStationu 3, zoufale pomalý, nezvládá zobrazit české fonty, nepodporuje flash a jeho použitelnost je dost sporadická, i vzhledem k nízkému rozlišení Wii. Do nedávna byl prohlížeč pro Wii navíc placený.
O vytváření nějaké sociální platformy pro komunikaci s přáteli nebo porovnávání herních výkonů se Nintendo ani nepokouší. Některé hry pro multiplayer navíc vyžadují příšernost jménem Wii Friend Code, tedy obludně dlouhý kód, kterým je identifikován váš protihráč a který musíte přepsat, když si s ním chcete zahrát. Nové hry Friend kódy naštěstí většinou nevyžadují.
Ve sféře online hraní Wii jednoznačně ujel vlak a Nintendu to, zdá se, příliš nevadí.
5. Revoluce v ovládání
Přineslo Nintendo do her opravdu revoluci, o které se stále mluví? Je pohybové ovládání opravdu tou pravou cestou? Zkusme se na to podívat z jiného úhlu a položme si otázku, která hra nebo žánr se díky Wiimote ovládá lépe? Pokud vynecháme party hříčky, dostaneme se k číslu, které se limitně blíží nule.
Hrstka her, kde ovládání Wiimote dává smysl zahrnuje Resident Evil 4 Wii Edition, Metroid Prime 3 a rail shootery jako Resident Evil Chronicles nebo Dead Space: Extraction. Všechno to jsou přitom výjimky, které potvrzují pravidlo nepovedených ovládacích schémat, která cpou pohybové ovládání tam, kam nepatří.
Ve většině 3rd person her citelně chybí druhý analog a automatická kamera dělá často psí kusy. Ve střílečkách viděných z pohledu první osoby (FPS) je zase ovládání Wiimote nepřesné a pomalé při otáčení pohledu. Ve třetím Metroid Prime funguje skvěle mimo jiné i proto, že hra není čistokrevná FPS, ale spíš akční adventura, navíc s pokročilým auto-lock systémem.
Wiimote je samo o sobě ve snímání pohybu velmi nepřesné, kopírování pohybu 1:1 nezvládá vůbec. Tento problém měla řešit periferie Wii Motion Plus, která ale téměř upadla v zapomnění a rozhodně se nestala standardem, jak Nintendo plánovalo. Wiimote tak často funguje špatně i party hrách, jediném žánru, kde nový styl ovládání dává smysl.
Závěr
Nintendu se povedly dvě věci – dostat hry mezi nehráče a vydělat na tom balík. Jestli ale herní revoluce vypadá jako posun od Gamecube k Wii, potom buďme raději konzervativní a spokojení s tím, co máme. Přesto, že je v prodejních číslech Wii absolutním vítězem, fakticky ho samo Nintendo z herní ligy diskvalifikovalo.
A to je konec krátkého seriálu, ve kterém jsme kromě Wii rozebrali ty největší a nejotravnější problémy PlayStationu 3 a Xboxu 360. Budeme se těšit na vaše komentáře jak na stránkách Hratelně, tak na našem Facebookovém profilu.
