Ač je to i dnes pro mnohé překvapení, úspěšná hra od Rockstaru nemusí být nutně simulátor organizovaného zločinu a dokonce ani nebudete muset mlátit pouliční prodavače párků železnou trubkou. Midnight Club, ač by mohl být na první pohled sérii GTA podobný, nemůže být svému stájovému kolegovi více vzdálený. A se vší úctou k Nikovi Bellicovi, je to dobře.
Beverly Hills (902 10?)
Obrovské, zcela otevřené město, které budete mít k dispozici ke každé ptákovině, která vás napadne. Podobným sloganem se dnes sice pyšní každá druhá hra, ale než odvrhnete nový Midnight Club, jako další z nekonečné řady her s otevřeným světem, vzpomeňte si na to, že v době, kdy Test Drive Unlimited byl jen odvážný koncept na papíru v kancelářích Atari, mohli jste se na Playstation 2 zcela bez omezení prohánět v ulicích imaginárního městečka. Doba pokročila, smyšlené virtuální závodiště nahradilo skutečné Los Angeles a to v podání, které dokáže vykouzlit jen hardware, který má pod kapotou next-gen. Je to ale dost na dobrou hru?
Bolestivé začátky
V tento okamžik vás milí čtenáři musím upozornit na fakt, že následující odstavec je svědectví hráče, dohnaného frustrací až na pokraj šílenství. Po sáhodlouhých debatách s kolegy jsem sice dospěl k názoru, že na vině je částečně vlastní neschopnost, takže berte text s rezervou, nicméně vezměte v potaz fakt, že se to může stát i VÁM.
Midnight Club nebyl nikdy známý tím, že by jste ho mohli hrát s prstem v nose. Každé vítězství jste si v drsných arkádových závodech museli tvrdě vybojovat a pocit z prvního místa byl k nezaplacení. V Rockstaru ale měli pocit, že jsou na hráče příliš hodní a každý správný masochista, který se rozhodne koupit jejich hru, musí adekvátně trpět. Minimálně prvních několik hodin hraní.
Na začátku hry dostanete na výběr ze tří rozpadajících se popelnic, se kterými budete muset vyhrát několik prvních závodů, než si budete moci dovolit koupit si skutečné závodní auto. Na mapě máte barevně vyznačeny dostupné závody, zelené jsou jednoduché závody pro začátečníky, červeně jsou vyznačeny výzvy, na které se svojí současnou károu prostě nemáte. Když jsem po dvou hodinách projel všechny závody označené zeleně, překvapivě jsem měl stále popelnici, která i po tuningu v místní garáži stále zůstávala popelnicí a vyhlídka na auto, které by alespoň lehce připomínalo vehikl ze závodních okruhů, se zdála nemožná. Za prvé jsem neměl peníze, za druhé byla vyšší třída aut, tedy nadpopelnice, stále zamčená.
A to byl okamžik, kdy začalo skutečné peklo, protože jsem byl nucen pustit se do závodů o kategorii vyšších. Už na startovní čáře bylo vidět, že je něco v nepořádku. Jeden vytuněný závodní speciál vedle druhého a na konci řady jako chudý příbuzný, popelnice. Po odpočtu a startu byl scénář vždy stejný, a není skutečně nic zábavného na tom vidět vzdalující se zadky vašich soupeřů. Restart závodu se stal nejčastěji volenou položkou v menu a hra předvedla další skutečně neuvěřitelnou vychytávku. Když podesáté restartujete závod a v půlce jsou vaši soupeři opět půl okruhu před vámi, chcete alespoň, už řádně nasupení, ukončit závod a hledat jinou alternativu. A co na to hra? V menu sice je možnost ukončit závod, ale po tom, co ji zvolíte můžete kliknout pouze na ne, nechci ukončit závod. Takže jediný způsob, jak se ze závodu okamžitě dostat do volné jízdy, je restartování celé konzole, což v dané situaci není zrovna balzám na nervy.
Abych hře nekřivdil, že mě nechala na úplně mrtvém bodě, musím podotknout, že když se mi povedlo projet celou trať bez jediné nehody, dokázal jsem i v obtížnějším závodě dojet první. A dokonce už na dvacátý pokus. Proč tak astronomické číslo? Midnight Club se L.A. snaží zobrazit s velkým důrazem realitu, včetně ulic narvaných auty k prasknutí.
Většina závodů je, jako byste se snažili projet centrum Prahy ve špičce rychlostí 190 km/h. Hraní Midnight Clubu připomíná hraní Wipeoutu, Wipeoutu, který je plný křižovatek, každou chvíli můžete zabočit špatným směrem a s neskutečným množstvím objektů na trati o které jen škrtnete a můžete závod restartovat. Soupeře jsem ale za celou hru viděl nabourat jen jednou a to ještě za mojí vydatné asistence. Bonbónkem jsou situace, kdy s vypětím všech sil vedete závod a 100 metrů před cílem zavadíte o semafor, který se ani nehne, vy ale skončíte na střeše a budete mít krásný výhled na to, jak všichni protivníci projíždějí cílovou rovinkou.
Druhá strana mince
Věřte tomu nebo ne, ale Midnigh Club L.A. je dobrá hra. Ať si to sebevíc protiřečí, po ukrutném začátku se ze hry vyklube Midnight Club ve své nejlepší formě a pokud si zvyknete na vyšší obtížnost, otevře se vám obrovský svět nablýskaných aut a motorek, ve kterém strávíte desítky hodin nefalšováné závodní zábavy. Grafika je nablýskaná, framerate stabilní a město skutečně obrovské. Naprosto famózní je i soundtrack, ve kterém si, kromě fanoušků Evy a Vaška, vyberou snad všichni.
Midnight Club: Los Angeles je jednoznačně hra, která si zaslouží vaší pozornost a její jedinečný přístup k závodům je zatuchlých vodách závodních her ala Rychle a zběsile vítaným zpestřením. Pokud se ale za začátku hry zaseknete a hra vás začne nekompromisně trestat, budete si přát, abyste si nikdy nekoupili Xbox.
Hodnocení
Midnight Club L.A. je právoplatný člen rodiny MC se vším, co se od něj dá čekat, bohužel včetně nutného restartování závodů a učení se tratí nazpaměť. Neoddiskutovatelně je to ale jedna z nejzajímavějších next-gen závodních her.
+ Líbivá grafika, výtečný a různorodý soundtrack, pocit rychlosti, možnosti úprav, volnost pohybu
- Všudypřítomná frustrace, obtížnost, závody bez navigačních šipek Red Light, bezchybní soupeři
Hratelně.cz hodnotí: 70 %
Souhrn
- Jméno: Midnight Club: Los Angeles
- Platforma: PlayStation 3,Xbox 360
- Vydavatel: Rockstar Games
- Výrobce: Rockstar San Diego
- Žánr: Závodní
