Homefrontu od Kaos Studios jsem nikdy nevěnoval přílišnou pozornost a kromě toho, že se jedná o FPS z (doufejme) alternativní budoucnosti, jsem o hře nevěděl téměř nic. Mohl jsem si tedy vzácně dopřát ten luxus od hry nic neočekávat a brát jí jen takovou, jaká je.
Korejci kam se podíváš
Příběh a zápletku hry měl na starost John Milius, známý scénárista, který se podepsal například pod snímkem Apokalypsa. Těžko říct, co mu při psaní scénáře k Homefrontu přeletělo přes nos, ale výsledek je neuvěřitelná snůška nesmyslů a nelogičností, které v průběhu hry gradují do groteskní absurdity.
Začátek přitom vypadá slibně. Intro vám velmi sugestivně a především uvěřitelně předá informace o roce 2027, kdy se hra odehrává. Po tom, co Severní Korea dobyla jižní část poloostrova a násilně ho tak sjednotila, zabrala armáda korejské lidové armády i Japonsko. Amerika, v té době bez spojenců a bez zdrojů, nemohla odolat drtivému útoku, který mu zasadila technicky vyspělejší nová korejská armáda.
Vy, jako válečný veterán, žijete svůj život v okupované Americe, když si pro vás jednou přijdou korejští vojáci. V ten moment začíná hra a vy se, po vzoru prvního Half-Life, můžete z okénka autobusu jen rozhlížet po utrpení civilistů pod krutovládou korejského režimu. Problém je v tom, že už na začátku je všechno přitažené za vlasy a pocit uvěřitelnosti se v prvních několika minutách zcela rozplývá. Jako by se designéři snažili vecpat veškeré násilí herního světa zrovna před okénko vašeho autobusu.
Naštěstí jako vězeň nezůstanete dlouho, protože si vás jako vhodného kandidáta vyhlédla místní partizánská organizace. Dvojice povstalců s vizáží bezdomovců vám dá do ruky zbraň a dál to nejspíš znáte. Tedy minimálně, pokud jste hráli Call of Duty: Black Ops.
Veškeré hrátky s budováním atmosféry partyzánského boje zadupe do země akce, do které zabřednete a už se z ní nevyhrabete.
Kamikadze
Nejde ani tak o ztvárnění samotné akce, která je neuvěřitelně stupidní a do stylově podaného začátku hrubě nezapá. Hra na střílení vojáčků, kteří se před vámi zvedají zpoza úkrytu, jako na střelnici, je totiž celkem zábavná a v tomhle směru hře není moc co vytknout.
Mnohem větší problém představuje nesmyslností většiny misí. Jste bojový pilot, kterého hnutí odporu nutně potřebuje pro důležitou misi. I když kvůli vašemu vysvobození padlo za oběť několik desítek lidí, vůdcům odboje přišlo jako dobrý nápad poslat vás opakovaně plnit sebevražedné úkoly.
Vaše trojčlenná skvadra v roztrhaných hadrech se znovu a znovu místo tichého plížení pouští do přestřelek s desítkami po zuby ozbrojených vojáků v neprůstřelných vestách. A bez bližšího vysvětlení v nich pokaždé vítězí.
Dalším otazníkem jsou podpůrná bojová vozidla. Z materiálu, který zřejmě našli na smetišti, se partyzánům podařilo sestrojit bojové stroje, které jsou schopné v několika vteřinách rozstřílet cokoliv, co na vás Korejci pošlou. Od džípů až po bojové vrtulníky. Když si Goliath, jak se superstroj jmenuje, poradil i s tankem, opět jsem si kladl otázku, k čemu, že mě odboj vlastně potřebuje?
Třešničkou na dortu je herní doba, která se vyšplhá na pět hodin a to jen když budete hodně umírat.
To se mi asi zamlžily brýle
I přes nepochybně monstrózní rozpočet hra vypadá ošklivě, místy až neskutečně. Slabší výkon současných konzolí není pro ušmudlanou, kostrbatou grafiku, téměř prostou zvláštních efektů, žádná omluva. Kdo si myslí, že ano, ať se podívá, jak na Xboxu vypadá Crysis 2. A to je prosím hra s velmi pokročilou umělou inteligencí a rozsáhlými levely. V Homefront je umělá inteligence na úrovni Duck Huntu a jednotlivé úrovně jsou jen úzké nudle, oddělené naskriptovanými sekvencemi.
Celkový audiovizuální dojem výrazně zachraňují animace, dabing postav a hlavně fantastická hudba, o kterou se postaral Matthew Harwood. Některé naskriptované scény jsou navíc podané velmi filmově a dokážou vám příjemně vtáhnout do děje. To ovšem nic nemění na faktu, že hra je technologický aušus a to i v rámci nižších konzolových standardů.
Pokud bereme v potaz, že hodnocení 50 % reprezentuje průměr, odnesl by od nás singleplayer Homefrontu poctivých 40 %. Naštěstí ho z bahna podprůměrné, ošklivé a nesmyslné střílečky pro světelnou pistoli vytahuje multiplayer, který je naopak po všech stranách povedený. Překvapila hlavně příjemná velikost map a svoboda, se kterou se v nich můžete pohybovat. Hra navíc od začátku podporuje dedikované servery.
Verdikt
Homefront reprezentuje všechno, co je špatné na dnešních „moderních“ střílečkách z pohledu první osoby. Od absurdní lineárnosti, přes zhovadilé mise, až po technicky zastaralé zpracování a neuvěřitelně krátkou herní dobu. Z žumpy herního dna jí pracně vytahuje jen výtečný soundtrack a působivě fungující multiplayer.
