Pokud je trojka vaší první PlayStation, nebo vám předchozí díly Devil May Cry prostě souhrou událostí vždycky unikly, tak bych se sice mohl podivovat nad tím, co zrovna děláte v recenzi čtvrtého dílu rubačkové série, kterou jste nikdy nehráli, nicméně zkusím udělat jakýs takýs démonobijecký znalostní rychlokurs. Třeba vám o tom někdo vyprávěl, že ano.
Kdysi žil byl hodný démon Sparda, který měl tak moc rád lidi, až jednoho človíčka přivedl do jináče – zkuste démonovi vysvětlit ať použije kondom! Díky tomu přišli na náš svět dva napůl chlapci a napůl démoni, Dante s Vergilem. První se vydal ve šlépějích svého otce porcovat hordy démonů, které neustále zaplavují náš svět, druhý sešel na scestí, aby nakonec změnil názor. Kdysi taky vznikla v Japonsku zajímavá akce, která hráče dostala nejen svým precizním soubojovým systémem se spoustou komb a úderů, ale i zajímavým prostředím, drsným hrdinou a velkou replayabilitou.
A to je pro začátek vše, ostatně tahle premisa je pro Devil May Cry 4 celkem dostačující a pokud budete dychtit po kompletní dějové návaznosti jednotlivých dílů, zkuste Wikipedii nebo si můžete všechno poctivě nastudovat během instalace hry do PlayStation 3. Než se vám totiž na hdd nahrají pekelná čtyři giga dat, prolistujete sto stránek textíků.
Nový hrdina
Ve čtvrtém díle se chopíte úplně nové postavy, mladého floutka Nera, jenž si vás získá okamžitě několika drsňáckými odseknutími, za které by mu rodiče naplácali ohnivou rákoskou tak, až by kadil uhlíky. Ten sotva doběhne do místního chrámu na recitál své milé Kyrie a jen co skončí, stropem propadne Dante a veleknězi řádu prožene palicí kulku.
Po krátké konfrontaci, která poslouží jako jednoduchý tutorial, Dante prchá a Nero je přeživšími členy řádu pověřen jej vypátrat. Tím se také rozjede jednoduchý příběh, během něhož se samozřejmě ukáže, že věci nejsou tak, jak vypadají, a Dante nezabíjí staré páprdy kvůli důchodové reformě. Démoni totiž roztáhli své pařáty i do řádu, který jinak oslavuje velkého zachránce Spardu, a to, že se do věci zaplete i Nerova milá Kyrie, je jen dalším katalyzátorem brutální akce.
Nonstop akce
Devil May Cry je totiž neuvěřitelná porcovačka démonů, kdy čistíte level za levelem s precizností, jakou by nezmákl ani Dirt Devil, a po čase narazíte na bossáka, jemuž musíte rázně vysvětlit, že tady nemá co dělat. A k domlouvání má Nero jednu velkou vychytávku, démony posedlou pravou ruku jménem Devil Bringer, s níž si může nepřátele přitáhnout, mlátit s nimi o zem nebo je ultimátně profackovat.
Právě tímto se bojový styl tolik liší od předešlých Danteho dobrodružství a právě nováčkům v sérii přejde Devil Bringer rychle do ruky. Pro ně to však bude za půlkou hry i pořádný šok, když proběhne rošáda charakterů a oni se náhle chopí samotného Danteho s několika bojovými styly a u všech oponentů budou muset znovu rychle najít, jak na ně. Fanouškům však alespoň na několik úrovní zaplesá srdce toho pravého krotitele stvoření, která na zem vyprdlo peklo a úchylní japonští designéři.
Ach, ti Japonci
Ano, pokud vám to ještě nedošlo, tahle hra je z Japonska, a je to na ní znát od začátku až do konce. Přes úvodní sestřih animací z celé hry a pro Ikeou odchovaného Evropana naprosto nevkusná menu, až po všechny démony a hlavní postavy. Nepřátelé jsou snůškou největších bizarností, jaké jste kdy viděli – klauni s čepelemi místo nohou, ledoví ještěři, andělští rytíři s jedním křídlem nebo létající něco s kovbojským kloboukem a lasery místo nehtů – už chápete?
U bossů je to podobné, kromě Beriala, připomínajícího bratrance Balroga ze Společenstva prstenu, který působí ještě celkem usedle. Když se však postavíte před dvě svítící rusalky, jenž vás k sobě nalákají lehce lesbickou scénkou, aby se pak ukázaly jako výčnělky přerostlé ledové ropuchy, rychle pochopíte, že Japonci jsou prostě jiní a již vás nepřekvapí ani létající had z ananasu o pár levelů dále.
Japonská preciznost a perverznost je znát i během úžasných animací, kdy tvůrci rozjedou akci jako bratr a „sestra“ Wachovští. Kamera se točí, zpomalovačky vám dávají vychutnat decimované nepřátele a hlavně neuvěřitelně sexy vymodelované tělo vnadné Glorie. Ta má hadříky zakryté jen to nejnutnější, aby se hra vůbec mohla prodávat, a nepřátele kosí v pózách, díky nimž bude mít kriminálka Las Vegas tolik vzorků vaší DNA, že by to vystačilo na několik seriálových sérií.
Au, moje palce
Ale zpátky na zem. Devil May Cry 4 je vůbec hodně otevřeno nováčkům a to díky obtížnosti Human a hlavně možnosti automatického generování komb, kdy na masení oponentů postačí jen mírně trénovaný prstoklad – stále musíte mačkat tlačítka jako o život, ale už to nevyžaduje tak vysokou zručnost a načasování. Kombinací úderů je totiž spousta a postupem hrou si můžete koupit nové nebo zlepšit ty stávající. Pro hráče, co s Dantem už něco zažili, nic nového.
Ti sice mohou být zklamání, že jejich hrdina nedostal ve hře tolik prostoru, kolik by si zasloužil, nicméně po souboji se závěrečným bossem, jenž se táhne přes několik levelů a velikostí trumfne všechny předchozí šéfíky, přijde možnost hrát vybrané úrovně, nebo celou hru znovu a na vyšší obtížnost. Právě tohle je Danteho okamžik a zde přijde ke slovu neuvěřitelný zbraňový arzenál, který během hry posbíral. Co myslíte, že najdete v Pandořině skřínce?
Nová generace DMC
Graficky je Devil May Cry 4 velmi povedené v podstatě ve všech ohledech. Jako vždy výtečné lokace, modely postav a jejich pohyby, kdy na sebe údery náramně navazují a nepřátele grilujete nádhernými plameny. Drobné nedostatky vyskáčou až při pohledu blíž – stíny postav nereagují na světlo, jejich modely se neodrážejí a nezničíte nic víc, než jen několik stolků, židlí a popelnic.
Podobně je na tom i zvuk. Na jedné straně máme výtečný dabing, který postavám hezky padá do pusy, na druhé zase hodně stereotypní soundtrack, jenž se Nerovi line ze sluchátek. Devil May Cry 4 je tak čistou esencí úspěšné a oblíbené herní série, která v HD vypadá pěkně, nicméně nepřináší nic dalšího, co by hru přesouvalo do šuplíku next-gen a k ultimátním hodnocením.
Hodnocení
Slavná série pekelných mlátiček plynule přešla na next-gen platformy a nabízí hráčům přesně to, co mají rádi, intenzivní akci. Někdo by však mohl chtít i něco víc.
+ Klasická hratelnost, neuvěřitelná akce, souboje s bossy, animace, velká motivace hrát Devil May Cry 4 stále dokola, vtipné závěrečné titulky.
- Statické stíny, žádné odrazy, žádná interaktivita.
Hratelně.cz hodnotí: 83 %
Souhrn
- Jméno: Devil May Cry 4
- Cena (Kč): 1 999
- Platforma: PC,PlayStation 3,Xbox 360
- Testováno: PlayStation 3
- Distributor: CD Projekt
- Vydavatel: Capcom
- Výrobce: Capcom
- Žánr: Akce
